Třebíč vs Motor

Kolotoč zápasů první ligy byl poprvé přerušen reprezentační přestávkou, zatímco fanoušci mohli svojí energii ve volném čase věnovat činnostem a bytostem, které jsou v nabité sezóně zanedbávány, hráči dle slov trenérů poctivě tvrdili herní systém. Po 11 dnech se vše vrací do zajetých kolejí a před námi je výjezd do Třebíče, tedy do po Praze nejbližší výjezdové destinace a zároveň místa, kde se zrodila historicky první výhra znovuzrozeného Motoru.

Výjezdová aktivita v našich řadách není letos nikterak oslnivá, což podtrhuje i fakt, že na Vysočinu vyráží organizovaně pouze dvě auta, o nějaké snaze naplnit ve všední den případný autobus tedy nemůže být ani řeč. Vzhledem k pracovním povinnostem vyjíždíme z Budějc až ve chvíli, kdy navigace ukazuje příjezd k třebíčskému zimáku nějakých 10 minut po úvodní buly, výrobci švýcarských hodinek by nás dnes tedy asi nepochválili.

Po cestě se časovou ztrátu povede jakžtakž stáhnout, abychom následně stejně trávili dlouhé minuty parkováním v okolí místního zimáku. Ten je v obležení několika policejních aut a antonů, opět zcela jistě důležité manévry. Rychlým krokem míříme pro lístky, to už běží druhá polovina první třetiny, lístky nám však vydány nejsou a to z důvodu, že už zkrátka došly. Babce v boudě tak vysolíme 80,- a v ruce svíráme alespoň imaginární kus papíru. Přes celkem důkladnou šacovačku se konečně dostáváme na schody nám dobře známého sektoru za bránou, ve kterém už žene vpřed borce ve žlutém několik desítek hostů, do konce první části zbývá necelých 5 minut, žádná branka našim mladým očím naštěstí neunikla.

Celkem si na Vysočinu našlo cestu přesně 87 jihočechů, počet na letošní výjezdovou bídu pro mě uspokojivý, což se ale nedá říct o našem rozestavení v sektoru. Aby necelá devadesátka lidí byla schopna stát roztahaně po celém sektoru, jehož kapacita je 1000 míst, to svedeme asi opravdu jenom my.  Nejednotně ve formaci samopal dnes navíc fandíme jak bez megafonu, tak především bez bubnu, což je pro nás vždy celkem komplikace. I přes všechny výše vyjmenovaná negativa, není překvapivě podpora ze strany Motoráků nikterak špatná, i díky dobré akustice a dnes celkem slabému domácímu kotli jsme na zimáku slyšet celkem slušně.

Aktivitu v řadách fanoušků dnes žene vpřed také teplota na zimáku, kdy jsem v Třebíči snad větší zimu nezažil a místní ledaři mohou směle soutěžit s Benátkami o titul mrazíren roku, a kdy dnes tedy platí jednoduchá rovnice, nefandíš = umrzneš. Celková atmosféra zápasu není z obou stran rozhodně žádné balkánské peklo, oba tábory fandí aktivně po celý zápas, hluchých míst je ale jak na straně naší, tak i na straně HS fans více, než je zdrávo. K domácímu kotli se sice v průběhu zápasu několikrát přidá i zbytek zimáku, jinak ale nic, o čem by se mělo psát domů.

Profesorský hokej ze strany Motoru a zahozené šance domácích dospějí až k prodloužení, v něm zaslouženě prohráváme a hráči si odváží, dnes pro nás zlatý, jeden bod. Po zápase se naši špílmachři staví na modrou čáru, poděkování od fanoušků se dnes ale dočká jen Petr Kváča, o nějakém výkonu u zbytku týmu a následném zaslouženém potlesku se nemá smysl bavit.

Pod dozorem kamery v rukou četníka s kuklou na hlavě opouštíme oblast dnešní hokejové bídy, abychom lehce po desáté večerní hodině dorazili do svých domovů a já si mohl se vzpomínkou na studený pikador, který jsem dostal z rukou slečen v bufetu, přečíst reportáž ze zápasu, kterou po přečtení úvodní věty „Kdo dnes v podvečer navštívil třebíčský „zimák“, jistě nelitoval“, raději zase zavírám.

Sepsal: KZB

Foto: hstrebic.cz, motoraci.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*