Není třeba chodit okolo horké kaše – výjezdy jsou tuhle sezónu z naší strany opravdu slabé. Co s tím? Zrovna tenhle výjezd se vyřešil tak trochu sám. Autobus sice nakonec nevypravujem, ale naštěstí je tu dostatečná vůle se dopravit jakkoliv. Jako by bylo všechno tak trochu na ruby, zajímavé destinace už mnoho lidí nezajímají a naopak. Je nejvyšší čas odejít, ale buďme nohama na zemi, pojďme pěkně popořádku a připomeňme uplynulou sobotu.

Kolona aut z jihu míří toho dne na Sibiř, my se ale utrháváme a s vidinou toho, jak bychom se do hospody v Miličíně nevešli, se jedeme raději naobědvat do Globusu a to je velká chyba. Moje půlhodinové kroužení po parkovišti ve snaze najít místo už samo o sobě nevěstí nic dobrého. A jakmile spatřím jídelnu, moje obavy se naplňují. Vánoce nejsou svátky klidu a míru, probíhá tady nelítostná bitva o jídlo, lidé se kuchají noži do zad, bací se tácy po hlavě, nadávají si… Toho se nehodlám účastnit, beru si cokoliv, u čeho není kilometrová fronta, najíme se a rychle pryč odsud. Projíždíme naprosto fantasticky předělaný kruháč na Okružní a najíždíme na našich skvostných 5 centimetrů dálnice, vstříc dalšímu dni na cestě za svým klubem. Po cestě stavíme jen velmi málo, do té zimy, kde se chcanky mění za letu ve sníh, se totiž vskutku nikomu moc nechce.

Do Benátek přijíždíme asi hodinu před zápasem, míříme hned do hospody a než strávíme další hodiny ve větším či menším mrazu, nachvíli se ohříváme. Zanedlouho jdem zas zpátky, pokořujeme kopec k zimáku, kupujeme lístky za 50 a už nás netrpělivě očekává rojnice sekuriťáků- opět nových tváří. Dnes jakoby na místním zimáku tolik nemrzlo, teploměr někdy dokonce ukazuje kladné číslo, záhy zjišťuju proč. Přicházím k borci ve vestě, rozpažuju… „Otočte se zády“, říká mi… Tak se otáčím zády a v ten moment zažívám něco, co asi navždy utkví v mé paměti jako ošklivá vzpomínka.  #metoo

Už před našim příchodem je sektor docela slušně zaplněn, lidé stojí neobvykle pospolu a my si tedy stoupáme do dolní řady pod ně. Dovezli jsme i buben, vůle řídit fandění dnes ale není velká a nacháváme věcem spontánní průběh, tak jako mnohdy jindy. Aby to bylo řečeno rovnou, v dolních řadách a nad nimi fandíme po celý zápas, horní část, až na světlé výjimky, se přidává spíše sporadicky.Dnes se o výsledek příliš nebojíme, momentálně cítíme, že je je Motor rozjetý na plné obrátky a to se projevuje už v prvních minutách.

Tu prokládáme fandění výlevy na adresu domácích hráčů, tu směrem k představitelům svazu, tu se zasmějeme, na jakých zimácích hrál V. Nedorost loni a kde hraje dnes. Sektorem se lyne taková Vánoční, uvolněná nálada, kterou bys v třeba v Globusu těžko pohledal. Abych nezapoměl, sektor je příkladně ovlajkován několika kapesníky. Z některých sekuriťáků cítím nepřetržitý zájem a mám strach, že bych mohl být znovu téměř osouložen. Ale uvažuju i jinak. Benátky jsou kousek od Boleslavi a není tajemství, že spoustu lidí z aktivních skupin tímto způsobem přivydělává. Třeba jsou tam borci z nějaké té „smečky“. Ale je to jen myšlenka.

Naši na ledě zatím pohodlně kráčí pro vítězství, Benátky hrají úplnou píču, jediné, na co se dá dívat, je 50metrový Vantuch, který musí dbát, aby se na ledě nepraštil hlavou do stropu. Zápas je, alespoň z mého pohledu, opravdu jednoznačnou záležitostí a tak se bavíme jakýmkoliv fanděním s minimálním ohledem na dění na ledě, přičemž nám kape ze stropu na hlavu voda a sekuriťákům pod námi prozměnu občas padá na hlavu trocha piva. Měli by tu střechu opravit.

O přestávce se chodíme ohřát do zaskleného bufetu, odsud pozorujeme, jak na led létají puky a na ledě probíhá jakási akce. Nevíme, o co jde, každopádně v rámci tak malého klubu, jakým Benátky jsou, je to minimálně sympatické. Domácí fanoušky asi nemá cenu příliš komentovat. Se začátkem zápasu rozjíští hromové bití do bubnu, ale pak už o nich příliš nevíme.

Třetí třetina pak jen dokresluje náladu v sektoru po celý zápas. Na odpovídačku se konečně přidá i zbytek sektoru – v ten moment je to skutečný řev, který je terčem zájmu celého zimáku i s hráči na střídačkách. V tom ještě stihne odbít pátá, pak dojedem rozdělanou odpovídačku a poslední minuty zápasu probíhají už klasicky v rytmu „super trouper“.

Rozsvítí se pár prskavek, poděkujeme si s hráči, ještě se vyfotíme s naší novou hlavní zástavou a opouštíme místo činu. U dveří na nás čeká sekuritka, se kterou jsme si tentokrát příliš nepotykali, ale která nám může tak maximálně vylízat prdel. (raději neříkám 2x) Venku ještě stihnem krátkou koulovačku čerstvě napadlým sněhem, nasedáme do aut a míříme sólo zpátky do teplých krajin.

Sepsal: Jednonohý Seveřan