Havířov vs Motor

Nejzkurvenější výjezd. Schválně jsem s psaním počkal pár dní, trpělivost ale ne vždy nese ovoce, pocity mne nepřešly. Když se sere, tak všechno najednou. Tenhle výjezd byl toho zářným příkladem.

Výjezd do Havířova připadá na sobotu. Vzpomínám, že co bylo známo rozlosování, docela jsme o něm mluvili, ale po výjezdu do Litoměřic, kdy nás a naše peněženky do značné míry vyčerpal alkohol a vcelku povedeném domácím úvodu a opadlé nervozity z účasti na pochodu jakoby hned následující sobotu všichni nějak zazdili, zapoměli, jako by Motor nikde nehrál, co víc, aktivní lidé už v na Havířovu nevidí mnoho zajímavého. Pořád ale jezdíme na náš klub a tahle výmluva je prostě nepřijatelná. Cestu řešíme osobní komunikaci v opravdu uzoučkém okruhu lidí a v tak uzoučkém , později dokonce ještě okleštěném kruhu se nakonec i vypravujeme.

Jede nás 5, resp. 7, protože zbytek posádky ještě budeme nabírat v Třeboni. Chvíli na to, co vyrážíme od zimáku, nám dochází, že vlastně nemáme žádné vlajky a tak se alespoň pro jednu vracíme. Z vlajek Motor a Budějce padla volba na Budějce, protože většina lidí v kotli AZetu už Motor viděla, Budějce však nikoli. A takto to neplatí jen o vlajkách. Je opravdu hnusně, prší takovým tím nepříjemným způsobem, kdy člověk neví, na jaký režim pustit stěrače, které navíc příšerně vržou. Vrzání ale zanedlouho naštěstí přehluší drncání po nejznámějším českém tankodromu.

Naše první stání vykonáváme U Devíti křížů. V místním KFC na mě háže prodavačka oko a já blb jí za to kývnu na větší hranolky a omáčku. Později jsem znechucen touto nekalou obchodní praktikou. Permanentně přítomná iniciativní uklízečka mi později ještě vytrhne zpodrypáku tác s nedojedeným jídlem. No prostě co to je za fástfůd u těch Devíti křížů? Hanba! PAOK na vás!

Mezitím co ukrajujeme další kilometry z dlouhé cesty, odhadujeme, co by nás dnes asi tak mohlo čekat, je nás jen 7 v autě pro 9 lidí, do kterého by se jich bylo vešlo ještě tak 50. V tom autě je úplně stejné prázdno, jako v našich hlavách. Vezeme sebou zmíněný suvenýr a to by domácí mohlo zajímat - čekáme jejich atak. Co se týče hokeje, víceméně panuje další shoda a to jasné 3 body pro Motor, i když jsou i tací, kdo případnou prohru spojují s už příliš dlouhou šňůrou výher nad AZetem. V šeobecně vzato prostě čekáme nějakou menší akci domácích a výhru na ledě. No, vsázením bychom se nejspíš neuživili...

K zimáku v Havířově dorážíme akorát asi za 10 minut zápas. Kolem stojí pár měšťáků, ale nic zásadního, žádné velké ploty atd.. Snažíme se sehnat lístky, leč není u koho, nevím jak ostatní, ale my jsme tu dnes zadarmo.  Lezeme do sektoru jako poslední a dovršujeme dnešní sestavu necelých 30ti kusů, věšíme vlajku, teprve se rozkoukáváme po sektoru, pak po ochozech, po domácím kotli... K našemu překvapení nejsme od zbytku vůbec nijak odděleni sekuriťáci jsou všehovšudy asi tak 4, tribuny mi přijdou jakš takš zaplněné a domácích je v kotli asi tak jednou tolik, co dnes nás. Smíření s tím, že to dnes nebude žádná hitparáda se pouštíme do nějakého toho fandění, což dělají také domácí a v prvních minutách ještě panuje slušná atmosféra z obou stran, dál už to s námi ale není moc dobré. Když se třetina chýlí ke konci, jdeme do vedení brankou V. Nedorosta. Domácí jsou nějakou dobu zticha a to je zas trocha příležitosti pro nás. *dingdingding* Jeď Gábino! *dingdingdingding* ... tak moment, co tady blbne ten člověk s tím zvoncem? To a ještě dvě obrovské řehtačky využívají domácí k okamžitému protiútoku na tribunách a znovu nás přehlušují.

O přestávce zůstáváme většinu času v sektoru, stále očekávaje členy domácího kroužku turistiky, kterak si přijdou prohlédnout na vlajce vyobrazenou siluletu města, jehož krásu naživo drtivá většina z nich ani nezná, na druhou stranu, je zde i několik toulavých kamer a objektivů, až bych řekl, že je to možná stejně zabité, jako u nás. Okolo sektoru se sice pořád motá mladík v mikině ACAB, ale než na někoho připraveného k akci spíš vypadá, že za 5 minut strčí do uší DNB a odjede na longboardu. Ještě se nesmí zapomenout, že v domácím kotli visí po celý zápas transparent ".................", dále se také prezentují jednoduchou choreografií.

AZ

Protože jsme v první třetině šli do vedení, nikdo si ještě pořádně nestihl všimnout, jaké hovno dnes vlastně hrajeme. Domácí naše hvězdy přehrávají, přebruslují, předčí v důrazu a odměnou je jim vyrovnání a nakonec jdou ještě po zásluze do vedení. Domácí tribuny slaví, jsou hlasité, různě si odpovídají, baví se, oproti tomu nálada naší menšiny je úplně někde jinde. Stačí se rozhlédnout kolem a je jasné, že všichni mají ten stejný pocit co já, že naši na to chčijou... ale kdepak náš pocit, oni na to prostě chčijou. Tak na to taky chčijem. Jdu se vychcat a jako gesto zmaru opřu čelo o stěnu nad pisoárem v momentě, kdy jdem zas zbytčeně do čtyř. "Teď to snad dáme, ne?", ozývá se vedle mě... "Já doufám, že to nedáte" odpovídám já... "Aha, vy jste od hostů... no jo, ale tak zatim je to vyrovnaný".... V tu chvíli si vzpomenu, co dnes sleduju na ledě a začínám se vztekat. Když pak opouštím toalety, ještě zaslechnu zpoza rohu "No jo, oni jsou asi zvyklí na něco jiného"...Rozumím, místní tohle nechápou, protože nikdy nebyli a nebudou v naší kůži, protože jejich klub nikdy nebyl tak velký, neměl takové ambice, jim stačí takový klub prostě porazit a tohle píšu, aniž bych chtěl někoho urazit. Ne, od Motoru čekáme skutečně něco jiného. Vždyť kdo zbyl z toho týmu, na který jsme chodili úplně na začátku, kolik v týmu zbylo kluků, kteří lítali po ledě a rvali se za "M" na hrudi v nejhorších časech, kdy jsme bojovali o udržení v pralese? Všechno se obětovalo pro úspěch, tak ho prostě chceme vidět, když ne, tak alespoň bojovnost. Dnes tam není ani jedno.

Domácí jsou na koni, vyloženě si užívají tuhle potupu nafoukaného Motoru, je to pro ně jako svátek, z ochozů úplně sálá radost a všechno tohle nadšení, pro nás trochu nepochopitelně, vrcholí chorálem "Ať chcípne Prostějov". Domácí kotel vedený mladým spíkrem a obsahujíc jeden s mírou používaný buben a v němž dochází k řadě skutečně teatrálních výstupů, nás také několikrát za zápas uráží. Možná se i trochu divím, že je nám dnes věnována taková pozornost, když vykazujeme téměř nulovou aktivitu. Nakonec se nás ptají, co že jsme tak ticho a tak ono ticho alespoň na moment prolamujeme a také pokládáme jednoznačnou otázku: "Kolik vás bude?" . Na toto číslo máme vcelku reálný odhad a budem velmi překvapeni, pokud toto číslo bude mít alespoň dvě cifry. A to jsme ještě velice milosrdní, když se ani neptáme, kolik jich bylo posledně. Všechno mi to přijde vůči nám trochu nefér, my když si chceme zakřičet na vlastním stadionu něco takového, nebo si trocha zajebat AZ, ani to od nás nemá pořádně kdo poslouchat.

Naši nakonec ještě korigují na 3:2, ale na vyrovnání to rozhodně není. Jediný, kdo si dnes vyslouží náš dík, je David Gába. Většině našich hvězdiček stejně nestojíme ani za zvednutou hlavu směrem k sektoru. Absolutně nasraní balíme Budějce a jdeme k vehiklu, mezitím co si domácí uživájí oslav a nějakou dobu ještě nejspíš budou. Po krátké rozpravě raději nahodíme jiná témata a snažíme se zapomenout na tenhle zkurvený zápas. Myslíme na večeři na Rohlence, ale taky na to, že by se tam, stejně jako my, mohl objevit autobus Vsetína, nebo Prostějova, no a nás je, jak známo, sedm. Když vjíždíme na Rohlenku, zkurví se ta nejzásadnější věc -auto. S přehřátým Motorem stojíme ve vjezdu tak, že jej celý blokujeme, za nějakou dobu jej uvolňujeme, ale stejně ještě dlouho stojíme uprostřed Rohlenky a čekáme.  Ládujeme do sebe čízburgry a jiný odpad tohoto typu a čekáme... a čekáme... a čekáme, až se motor vychladí. Samým nasráním si ani nevšimneme, že chybí destilka. Když si pomyslíme, že je vše ok, nasedáme a vjiždíme na dálnici. Ujedeme asi kilometr a už zase nejedeme. Touhle dobou už jsme mohli být za Pejřimovem, místo toho stojíme v odstavém pruhu kilometr za Rohlenkou. Až tady právě zjišťujeme, že jsme úplně na suchu a to by v tom byl čert, kdyby v autě bylo dost zásob na doplnění. A tak se dobrovolně hlásíme a vydáváme se zpátky na benzínu. Už toho mám dost, mám pocit, že zachvíli skočím pod kamion. Není tu ani pořádně do čeho kopnout. Plížíme se kolem svodidel, pod námi se utrhává štěrk z krajnice a překračujeme uražené zrcátka čekajíc, kdy další bude uraženo o nás. Zde se taky kurví to poslední, co se dnes ještě zkurvit mohlo - moje boty.

Prochcaní a od bahna se vracíme se vším potřebným, doléváme a konečně jedeme do pryč. Po cestě ještě stihneme neodbočit a dojezd domů se zase o něco vzdálí. Teď už nás ale asi nemůže nic nasrat. Smíření je to, co teď všichni cítíme.

Je 3:45 ráno, rozvezl jsem ostatní a parkuju tranzit před svým domem. Chcípám motor, vytahuju klíčky, sahám vedle sebe pro bundu. V tom něco zašustí, beru to do ruky - je to papírová McTaška. Prozkoumávám jí, vytahuju suchý hranolek a dodávám si. Ještě něco v ní ale leží na dně mezi odpadky, je to kulaté, měkké, příjemné na ohmat, beru to do ruky. Je to čísburgr. Vůbec neváhám a rozbaluju tento fenomén za 25,-. Je mi jasné, co mě teď čeká, ale chci si myslet, že jsem ten výjezd alespoň zakončil něčím pozitivním, potlačuju sám sebe a s vynuceným úsměvem na tváři a potlačenými slzami v očích si vychutnávám tu hnusnou, mastnou, gumovou a  studenou parádu napuštěnou cukrem jako to nejlepší, co jsem kdy jedl.

Autor: Seveřan

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*